7. Závěrem.
Obecné zásady sportovního výcviku je třeba přizpůsobit naturelu čuvače, což vyžaduje často improvizaci. Je třeba cvičit krátce, neustále se snažit vázat pozornost čuvače na sebe a snažit se dávat cvičení smysl – minimálně ten, že za cvičení přijde odměna. Cvičení se snažíme obměňovat a něčím oživovat, aby nebylo monotónní. Vymýšlíme změny a překvapení. Experimentujeme, hledáme a zkoušíme, co na našeho čuvače platí.
Výcvikem se upevňuje vazba mezi čuvačem a psovodem. Čuvač sám o sobě je samostatný, a pokud mu psovod nevěnuje dostatečnou pozornost, osamostatní se ještě více a může se stát méně ovladatelným. Výcvik váže čuvače na psovoda a zároveň se čuvač učí psovodovi podřizovat tím, že plní jeho příkazy. Čuvač musí uznávat psovoda za vůdce smečky.
Výcvik provádíme pouze tehdy, je-li čuvač odpočinutý a viditelně dobře naladěný. Při cvičení se snažíme jeho dobrou náladu podporovat odměnami za dobře vykonaný cvik. Motivace je při výcviku velmi důležitá.
Čuvač je rutinér. Někdy trvá déle, než cvik zvládne. Co se ale naučí, zapamatuje si na dlouho.
Čuvač je pes sebevědomý, svobodomyslný a samostatně se rozhodující. Jeho historie je spojena s hlídáním hospodářských zvířat. Dnes má však málokterý majitel čuvače stádo ovcí a salaš u lesa, kde by jeho pes mohl žít tak, jak čuvači žili kdysi. Málokterý čuvač má dnes to štěstí, že žije ve svém přirozeném prostředí a smyslem jeho života je hlídat ovce a salaš a mít volnost a velkou míru svobody.
Čuvač je dnes především rodinným psem, někdy hlídačem. Často je chován ve městě. Přichází do kontaktu s mnoha cizími lidmi, automobily, autobusy atd. Je proto nezbytné, aby byl ovladatelný, a toho lze docílit pouze výcvikem. Je možné, že tak trochu zasahujeme do přirozenosti čuvače. Možná bude o trochu méně samostatný a sebevědomý. Bude však ovladatelnější a poslušnější. S tím, jak se mění prostředí, kde většina čuvačů žije, a jejich poslání, je tento mírný zásah do jejich přirozenosti potřebný.
